Voda, čo ma drží nad vodou...Elán

Duše, která hledá pramen, zatímco se sama stává řekou

Vibrace: 3 – tvořivost, citlivost, vnitřní dítě, touha po napojení

O čem si tahle písnička zpívá?

"Keby som ten prameň našiel náhodou, bola by to voda, čo ma drží nad vodou."

Tahle píseň není jen text o lásce. Je to obraz vnitřního světa, ve kterém je cítit touha po napojení tak silná, že přetéká až do závislosti. Je to volání srdce, co už ví, že samo nestačí, a proto hledá něco nebo někoho, kdo ho podrží.

Není v ní jen romantika – je v ní odevzdanost, jako když otevřeš náruč a čekáš, že tě někdo zachytí. Ale taky vnitřní tlak – strach, co bude, když tě nezachytí nikdo.

Tahle píseň zní jako vnitřní deník ženy, která je otevřená až do morku kostí. Její city nejsou filtrované, nejsou usazené – jsou jako řeka, která teče tam, kde to dává smysl. Ale zatím ještě netuší, že ten pramen, po kterém tak touží, si může dovolit hledat i v sobě.

A stejně jako ve vztazích, se tohle téma ozývá i v její profesní krajině. Tahle píseň totiž není jen výkřik srdce – je to i výpověď o vnitřním nastavení: Potřebuji někoho nebo něco, co mě udrží nad vodou. A přesně tak to někdy vypadá i v práci. Přetížení, snaha zavděčit se, pocit, že bez uznání, vedení nebo vnější motivace nemůže dýchat.

Ale stejně jako v lásce, i tady platí: prvním krokem není změnit prostředí – ale začít dýchat sama za sebe.

Tahle píseň je první krok k tomu, uvědomit si, že nejdřív musím obejmout sama sebe – a pak teprve se ponořit do druhého. Do vztahu. Do práce. Do života.

Co říkají čísla?

Životní číslo: 3 – tvořivost, cit, vnitřní dítě, hloubka výrazu

Co to znamená?

Tahle žena je jako sopka pod hladinou – navenek klidná, jemná, a přitom v ní vře život. Její čtyři jedničky mluví o síle individuality, schopnosti postavit se znovu a znovu. A čtyři devítky? To je dar hlubokého vnímání, empatie, snění... i emočního zahlcení, když všechno to vnímání nemá kam odtéct.

A mezi těmito póly – silou a citem – chybí most. Chybí stabilita, důvěra, radost, struktura, dotek těla i odvaha říct: "Takhle ne."

Profesně to často vypadá jako schopnost zvládnout cokoli – ale za cenu, že se vyčerpá. Bere si zodpovědnost i za to, co není její. Snaží se všem vyhovět. Hledá pevný rám, kde by mohla tvořit, ale často se podřizuje. A pak má pocit, že jí v práci chybí smysl – přitom jen ztratila sama sebe.

Je to jako kdyby stála uprostřed rozvodněné řeky nápadů, emocí a očekávání. Proud je silný. Ale chybí kámen, na který by si stoupla. Ne proto, aby přestala téct – ale aby věděla, kam teče.

Tahle žena je jako řeka, která se zatím říčí cizím korytem. Umí omývat, probouzet, tvořit. Ale čeká, až jí někdo postaví most. Přitom právě teď je čas začít ho stavět sama – z vlastních hodnot, z vlastních vizí, z odvahy říct: "Já si taky zasloužím být v tom, co tvořím."**

V jaké fázi se nachází?

Tahle žena je jako otevřená krajina těsně po dešti – všechno v ní je syrové, citlivé a zároveň krásně živé. Její srdce je napnuté jako struna, na kterou může kdokoli lehce sáhnout – a ona zazní. Bez filtru. Bez obrany. Bez otázek.

Je v období, kdy miluje ze všech sil. Dává ze sebe všechno. Její napojení je opravdové, silné, hluboké. Ale zároveň křehké. Protože ještě neumí držet sama sebe, když se druhý otočí zády.

Je to fáze, kdy se její cit rozlévá jako voda – krásná, léčivá, ale bez břehů. Když přijde láska, rozdá se celá. Když zmizí, zůstane prázdno. A ona si v tom tichu hledá směr.

Je to jako kdyby vběhla do moře a zapomněla se podívat zpět na břeh. Moře je krásné. Svobodné. Ale taky zrádné, když nemáš v sobě kotvu. A tahle žena právě začíná chápat, že bez břehu se ztratí. A že ten břeh není druhý člověk – ale ona sama.

A tak se něco v ní začíná měnit. Už ví, že nechce jen dávat. Už nechce být voda bez tvaru. Chce se stát pramenem, který nejen teče, ale i živí.

A tady se začíná dít něco důležitého i v profesní rovině. Protože když se přestane definovat skrze druhé – co chtějí, co si myslí, co potřebují – začne se ptát: "A co vlastně chci já?"

Je to bod zlomu. Začíná vnímat, že práce není jen výdělek. Je to výraz. Prostor, kde se může projevit – ale musí to být prostor, který ji nezkrotí, ale podpoří v růstu.

Může být tvůrkyní, podporovatelkou, hybatelkou. Ale jen pokud se naučí říkat ne tam, kde by se jinak ztratila. A říkat ano sobě – i když se to druhým nemusí hodit.

Její profesní cesta nevede k pozici nebo titulu. Vede k místu, kde bude moci být celá – se svými emocemi, srdcem i hlavou. Kde se nebude ztrácet v očekávání druhých, ale tvořit ve své pravdě.

A jakmile si dovolí tenhle směr následovat, lidé si jí začnou všímat. Ne proto, že by křičela. Ale protože její tichý hlas bude znít přesně tam, kde bude třeba.

Co písnička zrcadlí?

"Ono sa to poddá… ty si predsa voda, čo ma drží nad vodou."

Tahle píseň není jen o lásce k druhému člověku. Je to obraz vztahu, který je tak hluboký, že se v něm žena téměř ztrácí. Její láska není povrchní – je celotělová, celoduševní. Dává vše. A přitom někdy zapomene, že taky má právo držet něco pro sebe.

Její přístup k životu, vztahům – i práci – je podobný. Vrhá se do toho celá. Chce, aby to mělo smysl. Chce být prospěšná, citově zapojená, opravdová. Ale když se všechno hroutí, zjistí, že nemá pevný bod, o který by se mohla opřít.

Tohle není jen milostný kruháč. To je i profesní dynamika: Chce pomáhat. Chce být užitečná. Ale často přebírá emoce druhých jako svoje vlastní. Zapomíná na hranice. A pak je vyčerpaná, ani neví proč.

Tahle píseň jí připomíná, že láska – i smysluplná práce – může držet nad vodou. Ale jen pokud nepřestane dýchat sama za sebe.

Je čas naučit se nejdřív napojit na sebe. Ne proto, aby se oddělila. Ale aby se spojila pravdivě. Pak nebude hledat záchranu. Ale zažije spojení. V lásce. V práci. V sobě.

Vzkaz pro tuto duši

Tvoje láska je hluboká jako studna. Tvůj cit proudí jako řeka.
Ale každá řeka potřebuje břehy. Jinak se vylije. Jinak se stane povodní – i pro sebe, i pro ostatní.

Nehledej někoho, kdo tě bude držet nad vodou. Začni stavět svůj most – z vlastních slov, z vlastních voleb, z vlastních hranic. V práci, stejně jako ve vztazích.

Když tě v profesním světě něco vyčerpává, neptej se, jak vydržet. Ptej se, co ti chybí, aby ses mohla opřít. Co potřebuješ, aby tvůj dar mohl proudit, ale zároveň tě nevyčerpal.
Tvůj cit je dar – ale teprve když najdeš rytmus. Když budeš vědět, kde dáváš a kde zůstáváš. Když poznáš, že pravé spojení – i to profesní – nezačíná u druhých, ale u tvé schopnosti být v sobě doma.
Až přestaneš hledat záchranu, objevíš nejen vztahy, ale i práci, která tě nespoutá – ale ponese. Protože voda v tobě ví, kam má téct. Jen jí musíš důvěřovat.

Karta duše: Žlutá trojka (Solar plexus)

"Mohu cítit a zároveň stát sama za sebou?"

Karta autentického projevu
Karta učení se říkat NE, když je to potřeba
Karta návratu k vlastnímu středu – i v práci

Tahle karta je jako slunce, které vychází po dlouhém období zatažené oblohy. Ukazuje, že citlivost není problém, ale dar – pokud má hranice. A pokud si dovolíš zářit nejen pro druhé, ale i pro sebe.

V profesní rovině připomíná: ne každé "ano" je růstem. Někdy je to zrada na sobě. A ne každé "pomůžu" je péčí – může být i únikem od vlastní cesty.

Říká:

Tvoje citlivost není slabost. Je to tvůj radar, tvůj kompas, tvůj dar. Ale aby mohla fungovat, potřebuješ ji chránit. Ne ji obětovat. Ani vztahům, ani práci. Teprve až si dovolíš říct: "Tady končím, protože tady se ztrácím," začneš tvořit práci, která tě nespaluje – ale vyživuje.