Příběh třetí: Žlutý šuplík – Jak komunikuji?

Už když se dotkneme madla žlutého šuplíku, pocítíme teplo. Je v něm něco jiného než v předchozích – ohnivá síla, ale zároveň jasnost, která nás nutí se zastavit. Jak komunikujeme?

Tahle otázka je složitější, než se zdá. 

Kam patřím? Jsou slova přece jen slova, nebo ne?

A přesto – někdy dokážou zapálit plamen, jindy ho nechat vyhasnout. Někdy nás spojují, jindy staví zdi. Jsou mosty i hradby. Otevíráme šuplík a necháváme se vést vzpomínkami.

Hlas, slova, která zůstala nevyřčená

Kolikrát jsme si řekli: "Měl jsem to říct jinak"? Kolikrát jsme mlčeli, i když nás uvnitř spalovala slova, která nikdy nespatřila světlo světa?

Když jsme chtěli říct "miluji tě", ale báli jsme se odmítnutí. Když jsme chtěli říct "tohle mi ubližuje", ale neměli jsme odvahu. Když jsme cítili nespravedlnost, ale nedokázali se postavit sami za sebe.

Žlutý šuplík je o odvaze říct, co cítíme. Ale taky o moudrosti vědět, kdy je mlčení silnější než slova.

Kolik věcí jsme si nikdy neřekli, přestože jsme měli? Kolik věcí jsme řekli ve vzteku, i když jsme je tak vůbec nemysleli?

Slunce uvnitř nás – Síla projevu

Žlutá je barva solar plexu, centra naší osobní síly. Je to místo, kde se rodí naše sebevědomí, kde se rozhodujeme, zda budeme stát rovně, nebo se schovávat ve stínu.

Je to naše vnitřní slunce – někdy září jasně, někdy je skryté za mraky pochybností.

Mluvíme jasně a přímo, nebo se schováváme za neurčitá slova? Vyjadřujeme své potřeby, nebo se bojíme, že budeme příliš nároční či odmítnutí? Používáme slova k léčení, nebo k ovládání druhých?

Všechno je energie. To, jak mluvíme, tak nás svět vnímá.

Jaká slova si o sobě říkáme, když jsme sami? Posilují nás, nebo si ubližujeme?

Někdy stačí jediné slovo a svět se změní. Jediné "děkuji", které přijde ve správnou chvíli, dokáže zázraky. Jediné "mrzí mě to", které prolomí ledy, přinese úlevu. A taky jediné "jdi pryč", které zachrání sebeúctu.

Komunikace není jen slovo

Komunikace není jen to, co říkáme, ale jak to říkáme.

Tón hlasu – může být klidný jako sluneční paprsky, nebo ostrý jako břitva. Výraz ve tváři – někdy stačí pohled, a bylo řečeno víc než tisíc slov. Tělo – postoj, gesta, otevřenost, nebo uzavřenost.

Říkáme "to je v pohodě", ale naše tělo se napne. Říkáme "nic se neděje", ale ruce se křečovitě sevřou v pěst. Říkáme "už je to za mnou", ale pohled těká, jako bychom hledali únik.

Žlutý šuplík ukazuje, že nejsme jen tím, co říkáme, ale i tím, co vyzařujeme.

Když vejdeme do místnosti, jakou energii s sebou přinášíme? Svítíme?

Slova jako klíč k vlastní hodnotě

Každé "nemůžu" oslabuje naši vnitřní sílu. Každé "nejsem dost dobrý" hasí naše vnitřní slunce.

Kolikrát už jsme sami sobě podkopali nohy jen tím, co jsme si o sobě říkali?

Ale co kdybychom začali jinak?

"Jsem." "Mám právo se vyjádřit." "Můj hlas má hodnotu."

Protože pravda je jednoduchá: pokud si budeme neustále opakovat, že nejsme dost dobří, pak tomu začne věřit i svět kolem nás.

Žlutý šuplík nás učí mluvit k sobě laskavě.

Jaká slova o sobě používáme každý den? Jsou to slova síly, nebo pochybností?

Návrat k sobě: Když se hlas setká s pravdou

Chalupa je tichá, jen vítr si hraje za starými trámy. Žluté světlo lampy kreslí stíny na dřevěnou podlahu.

A my si uvědomujeme, že nejdůležitější rozhovor, který kdy povedeme, je vždy jen ten sami se sebou.

Protože když najdeme svůj hlas, najdeme i svou sílu.

A pak už nebudeme muset mluvit nahlas, abychom byli slyšet.

Slova mohou být břemenem, nebo osvobozením. Mohou vytvářet mosty, nebo propasti. Mohou zahojit rány, nebo je prohloubit.

Tak jak je budeme používat?

Jak mluvíme k sobě a k druhým? Jsou naše slova odrazem naší pravdy, nebo jen tím, co si myslíme, že ostatní chtějí slyšet?