Příběh první: Červený šuplík – Kdo jsem?

V rohu staré chalupy stojí dřevěná komoda, jejíž povrch je hladký od dotyků rukou, které ji léta otevíraly. Každý šuplík v sobě ukrývá něco jiného – vzpomínky, tajemství, odpovědi na otázky, které si klademe celý život. Dnes otevíráme červený šuplík. Jeho barva připomíná západ slunce za horami, ale také žár v nitru člověka, který nás pohání vpřed.

V prachu minulosti leží otázka, která se vrací vždy, když se cítíme ztracení:

Kdo vlastně jsme?

Pevné kořeny, nebo jen vítr ve větvích?

Když jsme byli děti, běhali jsme bosí po trávě a cítili, jak se nám chladná hlína tiskne mezi prsty. Věděli jsme, kde je náš domov. Věděli jsme, kým jsme, protože tehdy jsme ještě nepochybovali. Nemuseli jsme si pokládat hluboké otázky, protože odpovědi byly všude kolem nás – ve vůni dřeva, v klapotu dřeváků po prknech verandy, v teplém čaji podaném babiččinou rukou.

Ale pak se něco změnilo.

Dospělost přišla jako silný vítr, který vyvrací stromy ze země. Najednou už nemáme pevné kořeny – máme jen povinnosti, rozhodnutí a očekávání. Svět se přestal točit kolem prostých radostí. Už to nebylo jen o tom cítit vítr na tváři, ale o termínech, účtech a tom, co by se mělo a nemělo.

Kdo jsme, když nás už nic nedrží?

Oheň v nás: Síla, která buduje, i síla, která pálí

Červená je barva prvotního instinktu, energie, která nás nutí přežít. Je to síla, která nás ráno zvedá z postele, která nám říká: Bojuj! Jdi dál! Nedovol si padnout!

Ale někdy se tahle síla promění ve strach.

Strach z toho, že nejsme dost silní, že selžeme, že nenaplníme očekávání. A právě tehdy se červený šuplík v komodě zavírá. Protože je jednodušší se neptat, než slyšet odpověď, které se bojíme.

Ale odpověď tam pořád je.

V tom šuplíku jsou všechny momenty, kdy jsme se postavili na vlastní nohy, kdy jsme odmítli ustoupit, kdy jsme se rozhodli bojovat za sebe. Když jsme měli strach. I když jsme pochybovali.

Každý z nás už někdy držel ten šuplík zavřený a dělal, že neexistuje. Protože přiznat si vlastní sílu znamená přiznat si i vlastní zodpovědnost. A to je někdy děsivější než nechat se unášet životem bez cíle.

Návrat domů: Cesta k sobě není o hledání, ale o vzpomínání

Jednou večer, když se vrátíme na chalupu po dlouhých letech, zastavíme se na prahu a ucítíme vůni dřeva.

Je to zvláštní. Je to stejné dřevo, které tam bylo, když jsme byli dětmi. Stejné trámy, stejná podlaha. Ale my už nejsme stejní.

A tehdy nám to dojde.

Nemusíme hledat odpověď, protože ji celou dobu máme.

Jsme tím, kým jsme vždycky byli. Tím dítětem, které věřilo v sílu země pod nohama. Jsme ti, kdo dokázali přežít, růst, měnit se. Jsme ti, kdo v sobě mají sílu, i když na ni občas zapomeneme.

Možná celý smysl života není v tom, kým se staneme, ale v tom, abychom si vzpomněli, kým už jsme.

Otevřeme svůj červený šuplík a podíváme se dovnitř.

Najdeme v něm všechna rozhodnutí, která jsme udělali, i ta, kterých jsme se báli. Najdeme tam slzy, které jsme prolili, i smích, který nás zvedl ze země. Uvidíme tam naše největší síly i největší slabosti – a obě jsou součástí toho, kým jsme.

Najdeme tam ten kousek sebe, na který jsme možná zapomněli. A třeba si konečně dovolíme být tím, kým jsme vždycky byli.

Když otevřeme svůj červený šuplík, co v něm najdeme? Jaké momenty dokazují, že jsme silnější, než si myslíme?