Příběh čtvrtý: Zelený šuplík – Kde mám kořeny a harmonii?

Někdy je svět příliš hlasitý.

Lidé mluví, domy hučí, myšlenky křičí jedna přes druhou. Ale když vejdeme do chalupy, je tam jen ticho. A možná proto se právě tady, mezi dřevěnými trámy, otevře otázka, kterou už dlouho odkládáme.

Kde máme kořeny? Kde najdeme harmonii?

Zhluboka se nadechneme. Dnes otevíráme zelený šuplík.

Rovnováha mezi dáváním a přijímáním

Celý život dáváme. Čas, lásku, pochopení, podporu.

Ale když se zastavíme a podíváme se zpět, možná si řekneme, že někdy jsme dávali víc, než jsme měli. Že jsme dávali i tam, kde nebylo žádné přijetí. Že jsme se někdy ztratili v potřebách druhých tak moc, že ​​jsme zapomněli na sebe.

Kolik lásky jsme rozdali, aniž bychom ji přijali zpět?

A co když přijmout neznamená být slabý? Co když harmonie není v neustálém dávání, ale v rovnováze mezi darem a přijetím?

Učili nás, že být dobrý znamená obětovat se. Že kdo dává, ten je lepší člověk. Ale co když to tak úplně nefunguje? Co když láska nemá být jednostranná, ale obousměrná? Co když vztahy nejsou jen o tom být tu pro druhé, ale i o tom, aby druzí byli tu pro nás?

Láska, která proudí – otevřít nebo zavřít srdce?

Zelená je barva srdeční čakry, barva otevřeného srdce. A to není vždy jednoduché.

Otevřené srdce znamená, že cítíme naplno. Ale také znamená, že někdy bolí.

Byly chvíle, kdy jsme si říkali, že bude lepší už nevnímat. Že když si kolem srdce postavíme pevné hradby, nic už nás nezraní. Ale taky nic nepocítíme. Ani bolest, ani radost. Ani lásku.

Kolikrát už jsme zavřeli svoje srdce jen proto, abychom se ochránili?

Ochrana před bolestí je pochopitelná. Ale když zavřeme dveře před bolestí, zavíráme je i před láskou. Můžeme žít bezpečně, ale ne naplno. Můžeme žít bez hlubokých ran, ale taky bez hlubokých vztahů.

Odpuštění – klíč ke svobodě

V šuplíku je schovaný malý klíč. Zelená barva ho zahaluje jako mech, jako vzpomínky na křivdy, které se nechtějí pustit.

Protože láska není jen o tom milovat. Je i o puštění, odpuštění.

Odpuštění těm, kteří nás zranili. Odpuštění sobě za to, že jsme to dovolili. Odpuštění životu za to, že někdy bolí.

Odpuštění není o tom zapomenout, ale nechat odejít tíhu, kterou už nemusíme nést.

Kdy naposledy jsme odpustili sami sobě?

Kolikrát si něco vyčítáme, místo abychom si řekli: "Udělali jsme to nejlepší, co jsme mohli"?

Kolikrát se trestáme za chyby, místo abychom se poučili a šli dál?

Držíme v sobě bolest, protože máme pocit, že když ji pustíme, znamená to, že to, co se stalo, bylo v pořádku. Ale ono nebylo. Jen už to nepotřebujeme nést dál.

Kde máme svou harmonii? Své kořeny? Svoji jistotu?

Možná harmonie není něco, co se hledá venku. Možná už dávno je to uvnitř – jen ji někdy přehluší strach, očekávání, bolest.

Možná harmonie není o tom být stále klidný. Možná je o tom dovolit si cítit vše – i radost, i smutek, i ztrátu, i lásku.

Možná kořeny nejsou jen o místě, kde jsme se narodili. Možná jsou o lidech, kteří nás znají takové, jací jsme.

Možná jistota není o tom mít vše pod kontrolou, ale o tom vědět, že zvládneme i to, co přijde.

Harmonie není o tom, že se nic špatného neděje. Je o tom, že víme, jak se vrátit k sobě, i když se děje cokoli.

A možná otevřít zelený šuplík znamená otevřít srdce – nejen jiné, ale hlavně to vlastní.

Dovolujeme si lásku stejně, jako ji dáváme? Nebo se bojíme otevřít své srdce?