ODCIZENÍ SE PŘÁTELÍ S TRAUMATY: KDYŽ UŽ VZTAH NENÍ DOMOVEM, ALE POLIČKOU NA KLÍČE

Možná to znáš. Sedíte vedle sebe na gauči, každý s mobilem v ruce, v televizi běží něco, co nikoho moc nezajímá, a slova mezi vámi jsou spíš o logistice ("Můžeš koupit mlíko?") než o čemkoliv, co by stálo za řeč. A pak se jednoho dne podíváš na svého partnera a říkáš si: Kdy jsme se vlastně stali spolubydlícími?

Odcizení. Zvláštní slovo, že? Zní to skoro jako nějaký administrativní proces. Ale realita je jiná. Není to něco, co se stane přes noc. Neprobudíš se jednoho rána a najednou si řekneš: "No vida, teď jsme si cizí." Odcizení je plíživé, nenápadné. Přichází ve chvílích, kdy ti partner neodpoví na otázku, protože "právě něco řeší" nebo když se ti neozve celý den, a když už, tak jednou větou. Přichází v nevyřčených slovech, v poloprázdných pohledech, v automatických "hmm" a "jo, jasně".

A co je nejhorší? Že si ho většinou uvědomíme, až když je dost pozdě.

NEJHORŠÍ NENÍ TICHO. NEJHORŠÍ JE LHOSTEJNOST.

Lidé mají dvě základní strategie, jak na odcizení reagují. Jedni bojují. Možná jsi to i ty. Přijde chvíle, kdy máš pocit, že už to nezvládáš, a tak přejdeš do ofenzivy . vyhledejte oční kontakt. Snažíš se o rozhovor. Ptáš se, co se děje. Přidáváš na intenzitu. "Mluv se mnou!" "Co se s námi děje?" "Ty mě vůbec neposloucháš!"

A co se stane?
Partner se ještě víc stáhne. Možná proto, že už ani nevím, jak odpovědět. Možná proto, že ho ta konfrontace drtí. Možná proto, že v něm tvoje zoufalé pokusy probouzejí jeho vlastní staré rány, které si ani neuvědomuje.

A pak jsou tu ti druzí – ti, co se odpojím . Možná tohle jsi ty. Máš pocit, že už na to nemáš sílu. Přestaneš se snažit. Už se ani neptáš, jak se partner má. Přestaneš se snažit o doteky, přestaneš o cokoliv usilovat, protože se bojíš, že zase přijde odmítnutí.

A tak vedle sebe dva lidé sedí, každý na své straně vztahového vesmíru, a ani jeden neví, jak se dostat zpátky.

KDYŽ VE VZTAHU NEMILUJEŠ, ALE PŘEŽÍVÁŠ

Odcizení není jen o tom, co se děje teď. Je to o všem, co jsme si s sebou přinesli. Je to o tom, co jsme se naučili jako děti – jak moc jsme museli bojovat o pozornost rodičů, jak jsme se naučili reagovat na odmítnutí, jak jsme si vytvořili svou vlastní obranné strategii, když nám bylo ublíženo.

Když jsi vyrostla v rodině, kde bylo normální se nevyjadřovat, dusit se v sobě pocity a tvářit se, že je všechno v pohodě , pak ti odcizení ve vztahu nemusí ani připadat jako problém. Možná si říkáš: Tak to prostě chodí. Jenže ne, nechodí. To, že jsi na ticho zvyklá, neznamená, že je v pořádku.

Naopak – pokud jsi jako dítě musela neustále dokazovat, že si lásku zasloužíš, každého partnera mlčení v tobě může spustit paniku. Najednou se necítíš jen ignorovaná teď a tady, ale vracíš se do svého dětství, do chvílí, kdy jsi čekala, kdy si tě někdo všimne, kdy konečně dostaneš to, po čem toužíš.

A tak se v těchto vztahových vzorcích plácáme, aniž bychom si je uvědomovali.

JAK SE ODZCIZIT OD ODCIZENÍ?

Ono to vypadá jednoduše. "Stačí si spolu zase povídat." "Víc se dotknout." "Být si blíž."
Jo jasně. A proto si každý druhý pár po deseti letech nerozumí, že jo?

Odcizení není jen o tom, že si přestaneme povídat. Je to o tom, že si přestaneme odpovídat . A to je sakra rozdíl.

Vztah není práce na plný úvazek, ale není to ani autopilot. Když chceš, aby fungoval, je potřeba si všímat těch malých signálů , těch momentů, kdy máš šanci změnit trajektorii.

• Když ti partner něco říká, opravdu ho poslouchej. Ne jen "hmm, jasně", ale fakt poslouchej.
• Když ti napíše zprávu, odpověz. Ne za tři hodiny, ne stroze. Prostě odpověz.
• Když vidíš, že má blbý den, zkus ho obejmout. I když máš pocit, že už to nemá cenu.
• Když cítíš, že se vzdalujete, pojmenuj to. Nemusíš hned spustit velký vztahový monolog, ale "Hele, mám pocit, že jsme si teď nějak cizí. Co s tím?" dokáže zázraky.

Odcizení nevzniká ze dne na den. Takže nečekej, že zmizí přes noc. Ale každý malý krok se počítá. A pokud cítíš, že druhá strana nechce spolupracovat? Možná je na čase se zeptat, jestli pořád taháte za stejný konec provazu, nebo jestli se držíš lana, které už partner dávno pustil.

NEBOJ SE OTEVŘÍT OČI. ALE NEZAPOMEŇ MRKNOUT.

Největší chyba, kterou dělám, je, že čekáme, až se věci zlepší samy .
Nezlepší.

Odcizení je jako koroze. Nezačne velkým zlomem. Začněte malými prasklinkami, do kterých se pomalu vkrádá ticho, frustrace a rutina. A pokud nic neuděláme, jednoho dne zjistíme, že už mezi námi nic není.

Takže otázka nezní, "Kdy se to pokazilo?" , ale "Chci s tím něco dělat?"

A pokud jo, začni dneska. Třeba tím, že se podíváš partnerovi do očí a řekneš:
"Víš, že mi na tobě záleží?"

Možná se usmívá. Možná tě obejme.
A možná jen pokrčí rameny.

Ale bude vědět, že sis všimla.
A to je ten první krok.

#vztahy #odcizení #laska #partnerstvi #psychologie #parterapie #komunikace #blizkost