Love My Life (Robbie Williams)

Duše, která se znovu narodila do vlastní síly
Vibrace: 3 – radost, tvořivost, autenticita

O čem si tahle písnička zpívá?

"I love my life... I am powerful... I am magical... I am me."

Tohle není jen refrén. Tohle je manifest. Vydechnutí po letech držení, zadržování dechu.
Věta, která míří do všech koutů duše, kde se kdysi schovalo: "Možná nejsem dost."

Tahle žena – a její písnička – je příběhem návratu k sobě, návratu k radosti..

Někdy skrze bolest, někdy skrze boj, ale výsledkem je...
"Už nepotřebuju souhlas. Miluju svůj život, protože jsem si ho vybrala. Vědomě. V celé kráse. I se všemi stíny."

Co říkají čísla?

Její číselná vibrace nese energii životního čísla 3 – radost, tvořivost, touha po vyjádření.
Ale tahle trojka není lehkovážná. Tahle trojka si tu lehkost vybojovala. Nebyla jí dána. Byla vyvzdorována přes mlčení, přizpůsobení a bolest.

Tahle trojka ale také není lehkomyslná. Není na povrchu. 

Přítomné čísla 1, 5, 6 a 8 – samostatnost, změna, láska, vnitřní síla.
Chybí 2 a 4 – vztahové zázemí, důvěra, stabilita.

To znamená, že si musela všechno postavit sama. Nebyla podepírána, ale stála. Ne někdy jistě, ale odhodlaně.

Chybí i 7 – víra, důvěra v proces, vědomí, že všechno má svůj čas. A možná právě proto přišla tahle písnička. Aby to připomněla. že není kam spěchat, když konečně jsi a můžeš mít víru, důvěru.

V jaké fázi se nachází?

Když se dnes podíváš, uvidíš ženu, která se usmívá očima. Ne proto, že všechno bylo lehké. Ale proto, že už nemusí nic skrývat.

Dívá se zpět. Ale ne s výčitkami, ani sebekritikou. Dívá se vědomě. Vidí všechny ty momenty, kdy se zmenšila, aby se vešla. Kdy byla tichá, aby nebyla moc. Kdy se usmívala, i když se jí chtělo křičet. A všechno to už neodsuzuje. Jen vidí. A pouští.

Za sebou nechává:
roky, kdy chtěla být milovaná za to, že se přizpůsobila
vztahy, ve kterých ztrácela samu sebe
ticho, ve kterém se bála promluvit
hlavně – ten hlas v hlavě, co říkal: "nejseš dost"

A teď? Teď stojí rovně. Ne tvrdě. Ale měkce a jistě. Jako když víš, že už se nemusíš obhajovat.

Říká nahlas: "I love my life. I am me."

A v té větě není žádné "až". Není tam podmínka. Je tam život, který konečně dýchá.

Tohle není egocentrismus. To je zralost, co vyrostla z bolesti – a kvete ve svobodě.

Co písnička zrcadlí?

"I am not my mistakes... I am magical... I am me."

Tohle nejsou náhodně vybraná slova. To je zpětně složené puzzle duše, co se dlouho bála ukázat všechny své dílky. Někdy byly odřené, někdy nepasovaly do obrazu, který po ní chtěl svět. Ale dnes už je skládá po svém.

Byla to dívka, která si radši zalezla do kouta, než by řekla, co opravdu cítí. Byla to žena, která dělala vše pro ostatní, protože uvěřila, že její hodnota je ve službě, ne v bytí. Byla to ta, která radši polykala slzy, než aby obtěžovala svým zraněním.

Ale jednoho dne… se zvedla. Ne proto, že by měla jistotu. Ale protože už nešlo dál mlčet.

A tak dnes říká: "Jsem tady. A miluju svůj život. Ne proto, že byl lehký. Ale proto, že jsem ho přežila. A přetvořila. Do něčeho, co je konečně moje."

Tahle píseň není sladká. Je pravdivá. Je to hymna ženy, která už nepotřebuje být jiná, aby byla milovaná.

Vzkaz pro tuto duši

Tohle nejsou jen věty, co si člověk šeptá před zrcadlem, aby přežil další den. Tohle jsou slova, která se zrodila hluboko v tobě – tam, kde kdysi sedělo malé, opuštěné děvčátko a tiše doufalo, že si ho někdo všimne.
Prošla jsi tolikrát zklamáním, že jsi málem přestala věřit, že na druhé straně vůbec někdo je. Tolikrát jsi čekala, že tě někdo zachrání, obejme, pochopí… 

Až ti jednoho dne došlo: "Já jsem ta, na kterou jsem čekala."

A ten den jsi přestala plakat. Ale začala se smát – ne z radosti, ale z úlevy. Protože jsi pochopila, že všechno, co jsi hledala venku, bylo celou dobu v tobě.
A když se dnes díváš zpět? Neskláníš hlavu. Díváš se přímo. S klidem. Se srdcem, které už nechce být menší, jen aby se vešlo.
Teď už víš, že tvoje světlo nebere – ale dává. A právě v tom je domov.*

Karta duše: Žlutá trojka (Solar plexus)

"Smím být vidět? Smím tvořit? Smím zářit?"

Tohle je karta vnitřního slunce. Ne toho, co spaluje a spálí, ale toho, co rozpouští ledy, rozehřívá vnitřní zimy a zve k pohybu.

Je to světlo, které v ní vždycky bylo, ale dlouho se ho bála ukázat.
Protože kdysi, když zazářila jako malá holka, se někdo ohradil.
Nebo jí řekl, že je "moc". Nebo že se předvádí.
A tak si své slunce schovala. Do břicha. Do solaru. A nosila ho tam tiše, jako teplý uhlík.

Ale teď? Teď si ho konečně dovolila rozsvítit. Ne pro obdiv. Ale pro sebe. Protože už ví, že její světlo není hrozba. Je dar. A že když svítí, neubírá nikomu jinému – naopak, může zahřát i ostatní.

"Můžeš zářit. Piš. Tvoř. Miluj. Tancuj. Protože tvoje světlo je léčivé – nejen pro tebe. Ale i pro ty, co si na to své ještě netroufli." Návrat k radosti...