Jsem single, ale fakt v pohodě?

(Anebo si to jen nalhávám, když se v noci tulím ke svému polštáři?)

Říkám to všude a každému, kdo se ptá. "Jo, jsem single a je mi skvěle!" A občas tomu i sama věřím.

Ráno vstanu, udělám si kávu (sama pro sebe, bez toho bych to řešila, že "já bych si radši dal čaj") , v koupelně trávím přesně tolik času, kolik chci, žádné "kde mám ručník?", žádné kompromisy. V lednici mám jen jídlo, které mě skutečně zajímá, žádná klobása z předminulého týdne, co tam "ještě byla dobrá", žádné záhadné krabičky s obsahem, který pamatuje loňské Vánoce. A když přijdu večer domů, čeká mě přesně taková atmosféra, jakou jsem si vytvořila – žádné rozházené ponožky, žádné otázky, "a co bude k večeři?" , žádné nutkání dělat kompromisy. Prostě idylka! 
Večer přijdu domů a je tu ticho. Moje vlastní svobodné ticho. Nebo prázdno?

Nebo ne?

Po padesátce, dvě manželství, několik pokusů o "tentokrát už to vyjde". A co teď? Kde je chyba? Nebo je to vlastně cesta?

Sama, nebo s někým?

Sama? Svoboda, klid, žádné hádky o prkýnko.
S někým? Teplo, blízkost, pocit, že někomu na mně záleží.
Sama? Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat.
S někým? Ale někdy by bylo fajn, kdyby mi někdo řekl, že mi to sluší, i když mám na sobě vytahaný svetr.

A tak přemýšlím… možná to není o tom, jestli sama, nebo s někým. Možná je to o tom s kým. A dokud nepřijde někdo, s kým chci být, být sama je vlastně dost fajn.

Jak jsem se naučila být single a nezbláznit se

Tohle nebylo přes noc, to vám povím. Po posledním rozchodu jsem se pár týdnů tvářila jako hrdinka, která má konečně svobodu, a pak jsem si poprvé v životě musela sama smontovat skříň z IKEA. To byl moment, kdy jsem začala váhat, jestli být single je opravdu tak skvělé.

Víte, co je horší než číst návod na montáž nábytku? Číst ho sama. A ještě hůř – zjištění, že k tomu potřebujete někoho, kdo podrží ten pitomý boční panel, přitom šroubujete. (Ano, pokusila jsem se ho přidržet hlavou. Nefungovalo to.)

Portfolio Ferdů Mravenců aneb "poradím si se vším!"

Skříň byla jen rozcvička. Po ní jsem postupně absolvovala intenzivní kurz přežití ve světě samostatných žen .

Kape kohoutek? Zhlédnu čtyři tutoriály na YouTube, omotám trubku utěrkou, zavolám instalatéra a přitom budu dělat, že jsem ten expert, co už to skoro měl opravené, ale pak mi chyběla ta správná těsnící gumička .

Nejede topení? Nejdřív si vsugeruji, že možná umrznu . Pak si vzpomenu, že mám plynový kotel . Pět minut na Googlu. Dvacet minut rozebírání panelu. Nakonec zavolám souseda, který stiskne jedno tlačítko a celé to zase jede.

Zatéká za komínem? Sedím na střeše s kýblem lepidla na dlaždičky a připadám si jak hrdinka katastrofického filmu. Sousedi dole sledují, jestli nespadnu. Děkuju za podporu, fakt.

Maluju byt! Nadšeně začínám. Po dvou hodinách mám barvu na obličeji, ve vlasech i na koberci , ale pořád si říkám: "Jsem mobilní žena, nezávislá, silná…" Po čtyřech hodinách si googlím "kolik stojí malíř pokojů".

Zahradník se nedostavil? Žádný problém! Vezmu nůžky, vyrvu pár plevelů, pět minut se dívám na ten chaos, hodím hrábě do kouta a dojdu si pro víno . Zahrada může počkat do jara.

A pak přijde zima...
Ladovská, bílá, romantická… dokud nezjistím, že musím odhrabat sníh, jinak nevyjedu od chalupy . Po půl hodině jsem celá mokrá, zpocená a auto stejně nevyjede , protože na tom ledu a sněhu by neprojel ani tank.

Auto s kontrolkami jako na Matějské pouti? Znám to. Vygooglím, otevřu kapotu, moudře se podívám na motor (vypadá pořád stejně, černý, plný hadiček), zavřu kapotu. Zavolám do servisu. Mistr v telefonu ani nepotřebuje vidět auto a rovnou říká: "Jo, to bude baterka, že jo?" Jo. To bude baterka.

Ale přežila jsem. A od té doby jsem na sobě pracovala.
Už vím, jak zavřít přívod vody , když mi praskne hadička u dřezu.
Už vím, že hasicí přístroj má být v kuchyni a ne někde "schovaný na horší časy" (ano, skoro jsem podpálila chalupu, ale fakt jenom trošinku) .
Už vím, že auto potřebuje občas dolít olej * ne ten extra virgin .
Už vím, že výmalbu zvládnu, ale budu mít modrou kočku a fialovou podlahu, no co, jiný úhel pohledu - kreativitě se meze nekladou.

Tleskám si! Jsem nezávislá žena!

Ale pak přijde večer. A v tom tichu najednou slyším... myšlenky.

Ticho a jiní strašáci noci

Být single znamená mít hodně času na přemýšlení . Na první pohled to zní jako výhra – konečně klid! Ale po pár týdnech běžících v nepřetržitém sledu ozvěny ticha, opatrně připouštím, že ne vždycky je to výhra.

Nejdřív je to fajn. Pustíte si hudbu, hopsáte po ránu mezi ložnicí, koupelnou a kuchyní v rytmu ABBY v negližé, čtete si, koukáte na filmy a seriály, o kterých váš bývalý tvrdil, že jsou "blbosti pro holky" (ano, Karle, dívám se na Hříšný tanec, Pretty Woman a Svatba mého nejlepšího přítele a žiju si svůj nejlepší život, díky za optání).

Ale pak jednoho večera hudbu i televizi vypnete. Knihu odložíte. A najednou je to tady .

Ticho.

A v tom tichu začne dělat to, co by jste rozhodně dělat neměli – přemýšlet.

A co když už nikdy nikoho nepotkám?
Co když si tak zvyknu na samotu, že pak už nebudu žít s někým jiným?
A co když si jen namlouvám, že být single je fajn, protože je jednodušší přesvědčit, že nikoho nechci, než přiznat, že se bojím, že už mě nikdo nebude chtít?

A tak si člověk rychle zase zapne televizi, spustí nějakou hlučnou show a jde spát s tím, že to zítra určitě bude lepší. Že ten princ na bílém koni je už určitě na cestě, jen se možná nemůže domluvit s navigací...

Pravda o "Jsem šťastně single"

Když jste single dost dlouho, začínáte si zvykat. Zvyk je mrcha. Ráno káva bez debat, večer Netflix bez kompromisů, víkendy plánujete jen podle sebe. Nikdo vás neruší, nikdo vám neříká, že máte jet na rodinnou oslavu tetičky, kterou jste viděli naposledy v roce 2003. Kamarádky ze světa "ty se máš, já nestíhám kroužky, vaření, rodinný servis" vám tiše závidí..

Ale pak se stane něco nečekaného.

Sedíte v kavárně, pozorujete páry kolem a najednou vám přijde zvláštní, že vám nikdo nenapíše, kde jste . Možná to bylo otravné, když jste byli ve vztahu, ale teď... teď je to prostě jen ticho .

Možná by bylo fajn, kdyby si někdo vzpomněl, kromě berňáku, že existujete. 

Ale než stihnete propadnout melancholii, vzpomenete si na všechny ty hádky o zvednutém prkýnku, kompromisy ohledně dovolené a o tom, jak jste museli předstírat zájem o fotbal, protože "vztahy jsou o sdílení zájmů" , že?

A najednou? Být single je zase celkem v pohodě.

Chci vůbec vztah? Nebo mi chybí jen iluze, že bych ho měla chtít?

To je ta největší otázka. Chybí mi někdo konkrétní, nebo mi jen chybí pocit, že mám "někoho"?

Vztahy jsou skvělé – ale jen když jsou dobré. A dobrý vztah znamená dělat ústupky, kompromisy, být ochotná sdílet prostor, nechat někoho ovlivňovat váš život.

Jsem na to ještě vůbec připravená? Nebo jsem si už tak zvykla na svůj rytmus, že by mě přítomnost někoho jiného jen rozčilovala?

odpovědět?
Nejsem si jistá. A možná to je v pořádku.

Protože pravda je taková: být single není špatné. A není špatné nemít vztah. Jediné, co je špatně, je přesvědčovat se o něčem, co necítíme.

Takže pokud někdy přijde někdo, kdo konečně restartuje navigaci, s kým budu chtít sdílet svůj prostor, bude to proto, že ho tam chci , ne proto, že se bojím být sama.

A pokud nepřijde? Ne, tak si aspoň nebudu muset dělit deku. A to je vlastně taky výhra.!?

Takže – jsem single a fakt v pohodě?

Jednou za čas, obvykle když montuju další skříň nebo když si musím sama přitáhnout těžký nákup, si říkám, že by bylo fajn, kdyby někdo byl.

Ale pak si vzpomenu, že můžu mít v lednici přesně tu čokoládu, kterou chci, a nikdo mi ji nesní . A to je dost silný argument pro to, že jo, vlastně jsem fakt v pohodě.

Ale co když ta čokoláda chutná o něco líp, když se s ní můžu s někým podělit? Co když by bylo fajn mít vedle sebe, kdo by mi ten těžký nákup pomohl vynést, kdo by podržel tu pitomou skříň, když se snažím šroubovat, nebo ji sešrouboval sám s komentářem, kam ji chceš uplacírovat zlato? kdo by mi přinesl kafe, aniž bych si o něj musela říkat?

A co když ne? Co když mi začalo vadit, že mi snídá poslední jogurt, nechává prázdné obaly v lednici a ponožky vedle postele?

Takže co dál?

Být single má své výhody i nevýhody . A stejně tak být ve vztahu. Tak proč se pořád snažit jedno nebo druhé ospravedlňovat? Možná by si všichni měli přestat klást otázku "mám být s někým, nebo sama?" a místo toho se ptát "jsem teď šťastná tak, jak jsem?"

A pokud ne? Tak něco změním.

Ale pokud ne? Pak si v klidu vyndám tu čokoládu z lednice, natáhnu nohy na gauč, pustím si Jíst, meditovat, milovat a užiju si fakt, že to ONO přijde.