...jen tak 8.3.

Kdybyste mě potkali před dvaceti lety, nejspíš bych byla jedna z těch, co řeší, co si o nich kdo myslí. Jestli se to hodí, jestli to dává smysl, jestli nevybočím z očekávání. No a dneska? Dneska si dám ráno kafe, opráším tepláčky, kouknu do mlhy před sebou i za sebou a řeknu si: No a co.

Jasně, včerejšek už není, zítřek ještě neexistuje, ale dneska? Dneska mám šanci být, dělat věci jinak. A to, že někdo očekává, že budu pořád tou stejnou hodnou holkou, co se usmívá i na lidi, co si to nezaslouží? Tak to je jeho problém, ne můj.

Pouštění a odpouštění. Dvě slova, která se snadno řeknou, ale hůř praktikují. Dřív jsem si myslela, že odpustit znamená zapomenout. A že pustit znamená přestat mít ráda. To byl ale omyl století. Odpustit znamená přestat si v hlavě točit stejný film o tom, co se stalo, co bylo, co by kdyby. A pustit znamená nechat odejít to, co už dávno nefunguje.

Přátelé se prý neztrácejí, jen ti, kteří si na ně hráli. No a co myslíte? Kolik jich mi za ty roky zůstalo? Kolik vám jich zůstává? Stačí mi prsty na rukou, možná ani ty ne. Jenže vím jedno. Když vyrazím na kafe s těmi, co zůstali, není to o povrchním kecání, o plácání do zad a takovém tom bla bla bla. Je to o tom, že když mi není dobře, nemusím nic vysvětlovat. Prostě jen přijdu a oni vědí.

A pak jsou tu ženy v našich životech. Matky, babičky, sestry, dcery, snachy, sestřenice, tety, kamarádky. Jsme propojené neviditelnou nití, někdy pevnou jako lano, jindy tak tenkou, že ji sotva cítíme. Každá z nás si nese svůj příběh, své bolesti i radosti. Některé se rozhodly jít cestou "co by se mělo". Jiné se vydaly do neznáma a vybraly si vlastní pravidla. A pak jsme tu my, co se tak trochu hledáme mezi tím vším a hledáme nastavení na ten svůj vnitřní radar, svoje směrovky.

Možná stačí, že jsme se rozhodly dělat věci jinak. Že už nedáváme to, co se očekává, ale jen to, co můžeme. Že už se neobětujeme na oltář "hodných holek", ale raději žijeme podle svého, i když to spoustu lidí "ekluje", ale to je jejich problém, jejich odzrcadlení vnitřních stavů ať už vědomých nebo nevědomých. Protože být vědomou ženou není snadné. Je to volba, každý den znovu a znovu, krok za krokem.

Dneska už nikoho moc nezajímá, kdo doopravdy jsi. Spíš tě berou podle toho, co o tobě slyšeli. Ale co? To už není můj boj. Nechávám lidi, ať si myslí, co chtějí. Dávno jsem pochopila, že můžu být ten nejlepší člověk pod sluncem, a stejně se najde někdo, kdo mi to spočítá. Tak proč se tím trápit?

Mlha před námi, mlha za námi. Nevíme, co přijde, ale víme, co bylo. A taky víme, že už se k tomu nemusíme vracet. Takže si dám ještě jedno kafe, kouřovou, protáhnu se, podívám se na svět a řeknu si: "No a co. Žiju tady a teď."

Hezké dny

Jary