Druhá šance nebo stejné peklo v jiném balení?

(Anebo jak se přestat motat v životních kruhách a nevybrat si zase dalšího "zaručeně jiného" stejného týpka.)

Tak jo. Druhá šance. A třetí. A čtvrtá. A pak už si připadáš jak ve videohře, kde pořád umíráš na stejnou úroveň a říkáš si: "Tentokrát už to vyjde, fakt! Vím, co mám dělat, už jsem tam byla! Jsem zkušená! Jdu na to s jiným přístupem!"

A pak... bum! Spadneš do stejné díry.

Ne že bych byla nějaká odbornice. Ale za svůj život jsem nasbírala slušnou sbírku ex , a když jsem si jednou spočítala přes numerku , no to byl takový fičák, že spadl všechny hračky do kanálu. Každý jeden z nich měl něco společného – a nebyly to dobré vlastnosti.

Víš, co je horší než rozchod? Když si po pár měsících říkáš: "Teď už vím, co chci. Už nenaletím!" A pak... bum! Jsi zase v náručí někoho, kdo má jiné jméno, jinou práci, možná i jiný účes, ale když zavřeš oči, je to tvůj ex s novým avatarem.

Proč se tohle děje? Jak se přestat točit v tomhle bizarním životním kruháči? A hlavně – jak nenaletět na další "tentokrát jiný" omyl?

Takže otázka dne: Jak poznat, jestli tohle je druhá šance na lásku, nebo jen stejné peklo v jiném obalu?

Jak nenaletět na stejný typ partnera aneb jen ten samý v jiném těle?

(Anebo: Proč pořád randím s klony svého ex?!)

Říká se, že když se spálíš, tak si dáváš pozor. hahaha. Kdo tohle vymyslel, zřejmě nikdy nechodil s typem "charismatický toxický manipulátor", co ti slíbí hory doly, a pak zjistíš, že ani ten záchod neumí po sobě spláchnout.

Znáš to.

Potkáš někoho nového. Přijde ti zajímavý. Jiný. přitažlivý. "Tohle je úplně jiný člověk!" říkáš si nadšeně. Žádná podobnost s těmi předchozími selháními. Jiný styl, jiné zájmy, jiný humor.

Tentokrát na klapne.

"Tentokrát už vím, na co si dát pozor," usmíváš se sama pro sebe, zatímco ho sleduješ, jak ti vypráví o svých snech, cílech a o tom, jak moc jiný je než kdokoliv, koho jsi kdy poznala. A ty chceš věřit. Protože jsi se poučila, protože teď přece víš .

A pak se jednoho dne, ve chvíli, kdy to vůbec nečekáš, tvůj mozek na vteřinu probudí z hormonálního komatu a zařve: "Počkej… TOHLE UŽ JSI ZAŽILA!"

Jenže ty už jsi v tom.

A tak si nasazuješ růžové brýle. A jak známo, přes růžové brýle vypadají červené vlajky jako krásná výzdoba na romantické dovolené u moře.

Takhle to chodí:

Potkáš někoho nového.
Vypadá jinak, chová se jinak, má jiný hlas, jiné zájmy, dokonce nosí úplně jiný styl oblečení!

Říkáš si: "Jo, tohle je úplně jiný člověk!".
A děláš všechno proto, abys věřila, že to tak je. Protože přece ty už chyby z minulosti neopakuješ .

Ale pak přijde moment, kdy ti mozek zařve: "Počkej… TOHLE UŽ JSI ZAŽILA!"
Jenže jsi už v tom . Máš růžové brýle, ve kterých i ty červené vlajky vypadají jako krásná dekorace na romantický piknik.

A než se naděješ… bum!
Zase to samé. Stejný scénář, stejný průběh, stejný hořký konec. A ty si říkáš: "Jak se to zase může stát?!"

Červené vlajky, které jsi v mládí ignorovala, ale teď už nehodláš přehlížet

(Anebo: Když si myslíš, že se změnil, ale jen si koupil nový outfit.)

Moc hezky mluví, ale skutek utek.
Jasně, sladká slova jsou fajn, ale jestli má tenhle člověk víc plánů než činů , tak nashle . Už žádné "jednou spolu pojedeme na" a přitom není schopný ani dovolenou včas koupit lístek na autobus ., ani tu dovolenou... "Chci s tebou cestovat! Jednou spolu určitě poletíme na Maledivy!" slibuje ti. A pak se ukáže, že "jednou" znamená "nikdy" a že jeho největší výlet je k mámě na svíčkovou.

"Jsem teď jiný člověk."
Jo jasně. ha, a já jsem ve skutečnosti tajná dědička švýcarské banky. Lidi se mění , ale jen když chtějí sami – ne proto, že sis to vyprosila, umanifestovala nebo si přála k narozeninám. A Jasně,  napsala jsi do deníčku "milý milý deníčku bla bla bla" nebo na něj aplikovala pozitivní afirmace.

Jsi pro něj priorita, ale jen někdy.
"Miláčku, moc rád bych tě viděl, ale dneska mám hrozně moc práce…" Jo, jasně. A pak zjistíš, že ta "práce" byla sedm hodin na gauči s telefonem v ruce, s televizní kulisou kolem, nebo klábosením s kamarády na "značkách" u třetího piva.

"Nemám ráda drama." Ale nějak je jich kolem něj pořád dost.
Když někdo začne větou "Já fakt nejsem dramatický typ…", můžeš si být jistá, že do tří měsíců se ocitneš uprostřed emočního tornáda, kde je všechno tvoje chyba. Ale zázrakem se kolem něj vše neustále točí jak v nekonečné telenovele. Buď jsou všichni jeho ex trochu šílené , kolegové idioti a rodina toxická , nebo… nebo je možná problém jinde.

Zvláštní pocit v žaludku, ale přesvědčuješ se, že to nic není. Tvůj šestý smysl se ozývá… ale ty ho ignoruješ. 
Tak hele – jestli ti intuice říká "něco tady nesedí" , tak tomu věř. Tvoje břicho nelže. Tvůj mozek ano. 
Znáš ten divný pocit v žaludku? Ne, není to zkažený jogurt. Je to tvoje intuice, která tě prosí, ať proboha otevřeš oči. Ale ty ji umlčíš větou: "Ne, to je jen tím, že si musím zvyknout…"

A kde jsou ty životní kruháče ke štastným zítřkům , ve kterých lítáme jak větr v bedně ? Přesně tady. Točíme se pořád dokola, protože když neřešíme příčinu, dostaneme jen jiného řidiče, ale pořád stejnou trasu.

Takže jak poznáš, že tenhle vztah má opravdu šanci? Že to není jen další kopie starého vzorce, který už jsi tolikrát hrála, že bys z toho mohla udělat muzikál? 

Má tenhle vztah šanci, nebo je to jen další emoční horská dráha?

Sleduj svoje tělo.
Ne hlavu. Tělo. Mozek je zrádce, co si umí všechno logicky obhájit, ale tělo ne. Pokud jsi s někým a cítíš nervozitu nebo napětí, ale přesvědčuješ se, že je to jen "počáteční nejistota", tak to znamená, že někde je problém.

Máš pocit, že si musíš něco obhajovat.
Jestli se přistihneš, že kamarádkám vysvětluješ, proč "on vlastně není tak hrozný" , když jsi o bývalém říkala úplně to samé , tak červená vlajka vlála přímo nad hlavou! 

"Ale on mě má rád, jen to neumí dávat dávat najevo…"
"Je to jen jeho styl humoru…"
Znějí ti tyhle věty povědomě? Pak je čas si přiznat, že pokud někdo musíš víc omlouvat než si ho užívat, možná to není ON, ale jen iluze.

Je ti v tom vztahu lehko?

Ne dokonale, ne pořád veselo, ale lehko. Jestli máš od začátku pocitu, že musíš křečovitě držet otěže a hlídat, aby se nic nepokazilo , tak už je to špatně. Nemusí být dokonalé štěstí 24/7, ale lehko . Nemusíš hlídat každý jeho pohyb, nemusíš si dělat seznam důvodů, proč tě přece musí mít rád. Prostě to cítíš. A víš.

Je to ON, tvého srdce šampion, nebo jen další iluze?
nebo jen další variace na stejné téma? Jak to poznáš? Možná tak, že:
nemusíš hádat nebo se domnívat, jestli tě má rád. Prostě to víš.
ptá se, jak se máš – a opravdu poslouchá. 
když něco slíbí, udělá to . Bez výmluv, bez odkládání, bez keců.
jsi s ním klidná. Ne nervózní, ne natěšená jako na horskou dráhu. Prostě klidná. Ne plná pochybností. Prostě klidná.

A pak si řekneš: Aha, takže takhle má láska vypadat.

Takže – druhá šance, nebo stejné peklo v jiném balení?

No hele...to se pozná. Ale tentokrát už si ty brýle sundám, abych ty červené vlajky viděla dřív, než mi spadnou na hlavu.

A jestli to zase nevyjde?

Hele… co když to zase skončí fiaskem? Co když po tom všem úsilí zase jednou zjistíš, že se díváš na nový obličej, ale starý vzorec?

Žádný…

No… tak aspoň budu mít koho spočítat v numerce.